1. Úvod
2. STEVIA SLADKÁ, CUKRY, SLADIDLA
3. Stevia - specifikace

Co používáme

Lístky stévie se používají k extrakcí a dokonce je možné s extraktem zadělávat různá těsta, poněvadž steviosidy jsou stálé při vysokých teplotách. Dávkování je třeba individuálně vyzkoušet. Extrakt ze stevie zůstává obohacen o důležitý přírodní chlorofyl, tzv. zelené rostlinné barvivo.

Výrobky
V zahraničí se pomocí stévie vyrábí limonády, žvýkačky, zubní pasty, cukrářské a konzervárenské výrobky (dia kompoty, dia marmelády a zavařeniny) jak pro zdravou populaci tak pro diabetiky.U nás ze prozatím lístky ze stévie používat jako sladidlo nemohou, extrakty ze stévie jsou již ke slazení povoleny.

Bezpečnost
Více jak 30 let se v Japonsku stevia přidává do chleba, do ovocných šťáv, piva, čokolády, žvýkaček atd. aniž by byl znám nějaký negativní vliv. V žádném případě není slazení produkty ze stevie zdravotně závadné a je lékaři v zahraničí doporučováno i pro předškoláky.

Hospodářské využití
Pěstování stevie a produkce steviosidu přináší nemalý národohospodářský efekt. 1ha porostu stevie s výnosem 2t sušiny a s výtěžnost 6% steviosidu může nahradit minimálně 10ha porostu cukrové řepy, která má výnos 30t/ha s výtěžností cukru 12%. Vezme-li se v úvahu úroveň sladivosti steviosidu a cukru, reálné minimum při pěstování stevie a optimum u cukrové řepy, pak využití půdy při pěstování stevie je asi dvacetinásobné ve srovnání s cukrovou řepou nebo cukrovou třtinou.

Jiná uplatnění
V přírodním léčitelství se o stevii vyprávějí neuvěřitelné zkazky. Vyjmenujme si, co lze o stevii nalézt na internetu.

Pokožka
Stevie rebaudiana může působit jako uklidňující prostředek na pokožku při poštípání nebo bodnutí hmyzem, popáleninách a jiných kožních problémech jako např. akné. Stačí dát pár kapek na vatičku a místo potřít. Extrakty nebo výluh ze stévie se dá použít jako pleťová voda.

Zuby a ústní dutina
Sledováním populace z kmene indiánů Guarani se zjistilo, že téměř netrpí kazivostí zubů. Vědcí tak mohli potvrdit, že produkty ze stévie můžou zabránit nebezpečným bakteríim ústní mikroflóry.

Může omezit tvorbu ústního plaku a zubního kamene, hlavně u dětí. (v Japonsku jsou stevií slazeny nápoje i žvýkačky). Stačí pár kapek extraktu stevie rebaudiany do vody na výplach úst a kloktání. Ústní voda ze stevie má příznivý vliv pri zánětech dásní a podporuje prevenci paradentózy, omezuje nepříjemný zápach z úst. S

Večerní posedlost po sladkém údajně utlumí několik kapek extraktu do citronády nebo jiného nápoje.

Únava
Prokazatelně Stevia rebaudiana může snižovat pocit únavy a touhu po tabáku a alkoholických nápojích.

Zranění
Je vynikající na zranění – může urychlujovat hojení ran a nezůstává jizva.

Trávení
Může příznivě působít na trávení (podporovat dobré trávení)

Diabetes
Zahraničí údaje uvádí, že produkty ze stévie nezatěžují organismus nežádoucími kaloriemi (diabetici, redukční diety, nadváha). Z literatury doporučený přepočet sladivosti: 1 kapka extraktu = 1 větší kostka řepného cukru

Pěstování
Pěstování je poměrně jednoduché. Nenáročnou rostlinu nejlépe umístíme na východní straně. Měla by mít dostatek světla a tepla. Tvoří se tak také více sladkých látek. Dostatečně zaléváme, poněvadž původně rostla ve vlhké až bahnité půdě. Dobře se jí daří v nadmořské výšce 200–600m.

Přezimování
Nevystavujeme ji teplotám pod 5°C. Nejlépe mezi 5-10°C. Půdu udržujeme mírně vlhkou. Rostlina na zimu schazuje většinu listů a přezimují jen kořeny.
Množí se nejlépe zelenými řízky, řízky kořenů, odnožemi, metodou in vitro. Semena klíčí nespolehlivě.
Sklízí se nať 2 – 3 krát za vegetační období seřezáním, která se suší pro celoroční používání. Rostliny brzy bohatě obrazí a narostlá nať se opět ořeže.
Pro bližší informace technologie pěstování v jednoletém nebo víceletém cyklu je nutné se obrátit na odbornou literaturu.

Lze ji celkem bez problému pěstovat i v České republice za předpokladu, že ji na zimu dáme do pokoje nebo ji pěstujeme ve vytápěném skleníku. Málokdo již uvažuje, že rajčata jsou také subtropická rostlina.

Rozšíření
Stevia rebaudiana je subtropický keř, jehož přirozené prostředí je severovýchod Paraquaye v okrese Amambay s koordináty 22-23° jih a 55-56° západ, dále v povodí Rio Ypaneve výšce 200 m n.m., v oblasti pramene Rio Monday a v Matto Grosso. Je poměrně dost rozšířená na kultivovaných plochách. Planě rostoucí ji nalezneme zřídka (Shock 1982). V Brazilii je k nalezení v oblasti Pantanal. Je to bažinatý ekosystém, který je na severu ohraničen řekou Rio Miranda. Průměrná střední výše rozšíření stevie je 100 m n.m. Ojediněle se zde pěstuje dobytek, je to ale relativně chráněná oblast (Souza-Brito 1993).

Do Evropy se dostala v šestnáctém století, když španělští dobyvatelé zjistili, že domorodé obyvatelstvo používá stévii ke slazení bylinných čajů. Do Japonska byla dovezena až v roce 1971. Paraquyaská vláda semena rostliny před vývozem velmi důrazně chrání. Asi tak, jako Číňané chránili bource morušového na výrobu čínského hedvábí. Dnes je pěstována nejvíce v Japonsku, dále v Číně, Koreji, Thajsku, Vietnamu, USA, Brazílii, Paraquay, Uruquay, Střední Americe, Izraeli, Thajsku, Japonsku, Bulharsku, Německu a na Filipínách. A šíří se nejen pro svou sladkost, ale také pro dobrý vliv na zdraví lidí.

Použití rostliny v místě původu
Stevii používají obyvatelé Paraquaye, Brazilie a Bolivie již několik století. Tam byla vždy vysoce ceněna nejen pro pozitivní účinky na organismus, ale zejména kvůli své výrazně sladké chuti. (mimochodem, pouze dva druhy rostlin rodu Stevia vykazují tuto vlastnost).


Indiánský kmen Guarán z Paraquaye používal rostlinku ke slazení čaje (maté čaj) nebo ke slazení tereré a potravin a označovali ji kaá-heé. Handro (1989) uvádí také název Yerba dulce. Ke slazení používali Indiáni přímo sušené lístky nebo jejich drť. Bylinu povaří s čajem nebo zamýšleným nápojem. Případně předem svaří s vodou, čímž získají sladkou tekutinu, kterou lze využít ke slazení. U nás jsou sušené lístky stévie ke slazení zakazané. Používát jako sladidlo se můžou jenou produkty z ní (extrakty)

Klasifikace
Stevia rebaudiana Bertoni je jedním z více než 150 druhů rostlin rodu Stevia. Původně jednoletá se šlelchtitelsky vytvořila také víceletá varianta z čeledi hvězdnicovitých.
Synonyma pro stevii rebaudianu bertoni jsou stévie sladká, stévie cukrová, sladká tráva, medové lístky.

Složení
Hlavní složkou stevie jsou uhlovodany. Bílá krystalická látka – steviosid - je až 300 x sladivější než řepný cukr. To je také důvod nesmírně rychlého rozšíření výrobků ze stevie až na Evropskou unii. Steviosid je uložen v listech a nati. Dalšími účinnými látkami jsou rebaudiosid A, který je ještě 1,5 x sladivější než steviosid a rebaudiosidy B, C, D a E.

Sladivost syntetických a přírodních sladidel podle vědeckých studii

Historie analýzy složení
Již před první světovou válkou se zjistily dvě substance zodpovědné za velkou sladkost stevie: eupatorin a rebaudin. 1924 byly „Mezinárodní chemickou unii“ se sídlem v Kodani přijmuty jako steviosid (Kobert 1915; Bell 1954; Felippe 1977; Aguiar 1987). V průběhu posledních 40 let se zjistilo, že velkou sladkost zpsůbují různé sevioglykosidy (také diterpenglykosidy). Dalšími glykosidy jsou rebaudiosid A, B, C, D, E a dulcosid A a B (identický s rebaudiosidem A).

Rostlinu poprvé (1899) klasifikoval Moises S. Bertoni, ředitel agronomického ústavu v Asuciónu (Revista de Agronomia de Asución, Vol. 1). Obdržela systematické jméno Eupatorium rebaudianum (compositae). Bertoni pak rostlinu věnoval chemikovi O. Rebaudimu, který z listů extrahoval substanci, která byla sladká (1900). Byl to glukosid, který chybně identifikoval jako glycerrhicin (Bell 1954, Fellippe 1977).
V Evropě referoval o Eupatorium rebaudianum poprvé Gosling v ‘Kew-Bulletin’ v roce 1901. Botanici z Kewerského ústavu zjistili, že vzhledem ke struktuře listů se musí jednat o stevii. 1905 revidoval Bertoni jméno na Stevii rebaudianu v publikaci Axxexo Cientificos Paraquayos. Rostlina pak byla do ‘Index Kewensis’ zařazena jako Stevia rebaudiana Bertoni (Klages 1951; Bell 1954; Felippe 1977).

Z listů izoloval v roce 1908 Rasenack (Říšské ministerstvo zdravotnictví) krystalickou substanci. Její bod tání byl mezi 200-210°C, byla rozpustná ve vodě a etylalkoholu, ale těžko v acetonu nebo metylalkoholu. Rasenack usoudil na glukosid C₄₂H₇₂O₂, který není identický s glycerrhicinem (Bell, 1954, Felippe 1977).

Ale v následujícím roce 1909 izoloval Dieterich z listů stevie rozdílné substance. Jednak v etanolu rozpustný eupatorin, který tvořil bezbarvé krystaly, jednak amorfní rebaudin, který v etanolu rozpustný nebyl. Eupatorin má být 150krát sladší než sacharosa a rebaudin 180krát. Domníval se, že rebaudin je složen z eupatorinu a solí sodíku a draslíku (Bell 1954; Felippe 1977).

1915 vyvozoval Kobert, že eupatorin musí být nějaký saponin. Nalezl jednu neutrální a jednu hořce kyselou substanci a přiřadil ji saponinům. Druhá substance, která je totožná s Dieterichovým popisem eupatorinu, byla 300krát sladší jako sacharosa a byla rozpostná ve voděa alkoholu. 1924 byla oficielně Mezinárodní unií chemie v Kodani převzata jako steviosid (Kobert 1915; Bell 1954; Felippe 1977; Aguiar 1987).

1931 Bridel a Lavieille extrahovali 60-65g steviosidu z kg listů. Zjistili, že steviosid a rebaudosid jsou směsi organických a anorganických látek. Steviosid kristalizuje, je bezbarvý a bod tání je 238°C, vzorec C₁₈H₆₀O₃₈. Bridel a Lavieille rozložili steviosid 5 % kyselinou sírovou při 100°C na steviosid a aglucon (steviol) a zbytek cukru (Seidemann 1976).

Enzymatický rozklad steviosidu se zprvu nedařil. Až teprve trávící šťávou hlemýždě zahradního (helix pomatia) se podařilo steviosid při pH 5 rozložit na cukr a krystalický aglukon. Ukázalo se, že cukr je d-glukosa a krystalický aglukon obdržel jméno steviol (bod tání 217°C). Ukázalo se, že steviol je izomerní sloučenina z hydrolysy vzniklého isosteviolu (bod tání 230°C). Isosteviol se tvoří ze steviolu působením kyseliny. U aglukonu se zjistil vzorec C₂₀H₃₀O₃ (Klages 1951; Bell 1954; Seidemann 1976; Felippe 1977).

Z Bridelových analýz vyvodil Mosettig (1955), že steviol je kyselina hydroxydehydrostevinová a isosteviol a že diterpenoidová kyselina aglukonu je ketoisostevinová kyselina (Seidemann 1976).
1931 Pomaret a Lavieille zjistili, že steviosid není žádný saponin a test toxicity byl negativní (Felippe 1977; Aguiar 1987).

Během druhé světové války se v Anglii na Cornwallské univerzitě konaly pokusy jak nahradit cukr. Pokusy ztroskotaly kvůli počasí (Bell 1954, Felippe 1977).
Po roce 1945 se v Paraquayi začíná s komerční produkcí steviosidu (Bell 1954). Pod vedením Gattoniho se na Národním agronomickém ústavu propočítávají výrobní náklady. V následujících letech se výzkumem steviosidu zabývá mnoh chemiků. V popředí stojí výzkum struktury látky, výrobky hydrolýzy a její advozeniny. 1975 izoloval Sakamoto rebaudosid A a B (Felippe 1977).

1963 objevují Ruddat, Lang a Mossetig, že derivát steviosidu, steviol, má aktivitu podobnou gibberellinům. U trpasličích mutantech kukuřice (dwarf-5mutants of zea mays) má stejný růstový efekt, který byl dosud známý pouze u gibberellinu A3 (Felippe 1977; Busemann 1990). Viz také Ústav experimentální botaniky na Univerzitě Palackého v Olomouci v odkazech.
Pozn.: Gibberelliny jsou rostlinné hormony, které řídí růst rostlin a ovlivňují různé vývojové procesy – prodlužování stonku, klíčení, dobu přechodné nečinnosti, kvetení a stárnutí listů a ovoce.

Od 70tých let je stevia intenzivně studována v ústavech fyziologie, biochemie a toxikologie v S?o Paulo (Brazilie):Dietrich, Zaidan, Felippe, Metivier, Monteiro a Viana.
V Japonsku se rozsáhlé výzkumy provádějí od 60tých let: Kato, Sumita, Kawatani, Sheu; Sakamoto, Mitzukami a Yoshida; Sumita a Tamura. Senzaci vzbudil Yokoyama počátkem 70tých let, kdy z Amambay hor přivezl 500.000 divokých rostlin a v Japonsku je rozeslal na různé pokusné stanice (Kienle, 1993). Tanaka identifikoval rebaudosid A, B, C, D, E a Kobashi (1977) dulcosid A a B (identický s rabaudosidem C). Nejhojnějším glukosidem je steviosid (5-22 %), následovaný rebaudosidem (1,5-10%) v sušené hmotě.
Centra výzkumu

Japonsko začalo s výzkumem stevie a možnostmi extrakce steviosidu v roce 1954. V roce 1973 byla výroba steviosidu komercionalizována s cílem omezit závislost Japonska na dovozu cukru a umělých sladidel (Kim & Dubois 1991). Dalšími centry výzkumu jsou univerzity v Rusku, Číně, Brazilii (Maringa, Campinas, S?o Paulo), USA (Illinois), Indonesie (Bogor).
Odborný výzkum

Stevia rebaudiana obsahuje ze sladkých látek zejména steviosid, jenž je zastoupen v suchých listech asi v 6–8%. Protože má velmi nízkou kalorickou hodnotu, extrakty ze stévie se hodí jako náhradní sladidlo pro diabetiky, kardiaky, obézní lidi a pro osoby trpící vysokou kazivostí zubů. Výzkumy se zaměřují na toxicitu, složení a metabolismus obsažených látek. Některé se vedou i v ČR (např. Akademie věd). Byla prokázána schopnost stévie rozšiřovat cévy (u myší) a snižovat krevní tlak. Stále vznikající studie dokazují, že jeho použití je bezpečné, čímž jen dokládají praktické zkušenosti obyvatel Jižní Ameriky (a dnes již i Japonska a dalších zemí). Nebyl zaznamenán žádný případ alergické reakce.

Zdroje
Wikipedia
Hobby zahrada
Diasvět